Pobočný tábor Kamenz-Herrental zahrnoval také sklárnu. Společnost Daimler-Benz AG měla v Kamenzu dceřinou firmu pod krycím názvem „Elster GmbH“, která vyráběla součásti pro zbrojní průmysl, například motorové díly. Vězni byli nuceni zde pracovat v mimořádně krutých a nelidských podmínkách. Byli hnáni do práce pažbami pušek a vyčerpaní vězni byli odkládáni do rohu haly. 

Pracovní nasazení vězňů ve sklárně plánoval a dohlížel na něj inženýr Lenhardt. Vězni byli z tábora odváděni v šest hodin ráno a museli se seřadit na dvoře sklárny. Pracovní doba trvala dvanáct hodin, od 6:00 do 18:00. Strážní jednotka ve sklárně se skládala z nejméně 45 příslušníků SS a práce probíhala pod dohledem četaře.

Svědek R. Vignon vypověděl: „Před Vánocemi jsme po poměrně dlouhém pochodu byli přivedeni do továrny v Kamenzu. Byli jsme rozděleni do dvou směn podle specializace (montéři, soustružníci, elektrikáři) – noční a denní směna.“ 

„Často docházelo k leteckým poplachům, které přerušovaly práci. Každé dva týdny jsme měli jednu neděli volno.“

Evakuace začala v únoru 1945 směrem do Bavorska poté, co Rudá armáda překročila Lužickou Nisu. Gestapo v Drážďanech nařídilo, aby byli vězni odvedeni pěšky do Penigu. Penig byl pobočným táborem Buchenwaldu s podobnými podmínkami jako v Kamenzu. Bylo však zřejmé, že cíle nebude možné dosáhnout. Přesto bylo 24. února vysláno na pochod 200–220 deportovaných. Kvůli chybným informacím o situaci v Penigu a změnám rozkazů z Drážďan museli deportovaní otočit a vrátit se zpět do Kamenzu.

Bez bot se vězni vrátili do Kamenzu a našli tam těla spoluvězňů, kteří zůstali v táboře. Deportovaní byli drženi v Kamenzu až do konečné evakuace. Kdo se přihlásil jako nemocný, byl strážemi zabit. Podle svědectví se v Kamenzu vytvořila určitá forma odporu založená na projevech solidarity mezi vězni. 

Podmínky mimo tábor byly alespoň částečně viditelné pro sousedy zařízení. Strážní dohlíželi na to, aby se nikdo nepohyboval v blízkosti, avšak bylo zřejmé, jak jsou vězni hnáni do práce a jak jsou pravidelně přivážena mrtvá těla. Mluvit o táboře a o vlastních pozorováních bylo ve městě Kamenz zakázáno, což mohlo vést až k hrozbě zatčení. Velitel tábora Wilhelm Wirker tento zákaz obzvláště zdůrazňoval, když byl dotazován na poměry v táboře. 

Obvinění označoval pouze za fámy a tvrdil, že v táboře nikdo neumírá. Navzdory všem zákazům a snahám o utajení se některým obyvatelům podařilo do tábora a k pochodujícím vězňům propašovat jídlo. Výměnou často dostávali drobné dárky od vězňů, například dřevěné řezby nebo jiné předměty. Kromě těchto malých projevů solidarity se však většina obyvatel od tábora v Herrentalu distancovala. Ani místní kostel a duchovní veřejně neprotestovali. V obyvatelstvu převládal uzavřený postoj vůči viditelným poměrům.

Dne 10. března 1945 měli být všichni vězni odvezeni do Dachau. Než se tak stalo, byli však ještě zavražděni vězni, kteří by pochod nezvládli. Z celkového počtu 690 vězňů byli převážně váleční zajatci. Počet židovských vězňů nelze jednoznačně doložit. Velká část vězňů pocházela z Francie, Ruska a Itálie. Transport měl trvat šest dní přes Československo a Mauthausen. Deportovaní stáli celé hodiny venku v dešti a chladu; ti, kdo padli, byli naloženi na vozy. 

Po nějaké době byli odvedeni na nádraží ve Wiesě, kde byli lidé namačkáni do úzkých vagónů a odvezeni do Dachau. Během cesty nesměli vagóny opustit a nedostávali dostatek potravy. Někteří vězni se pokusili neúspěšně uprchnout, když vlak zastavil v Československu. Druhá zastávka nastala po amerických leteckých útocích. Během cesty zemřelo několik osob. V Mauthausenu byl vlak prodloužen a 16. března 1945 dorazili vězni do Dachau, kde mnozí z těch, kteří byli původně vězněni v Kamenzu, našli smrt.

Po odchodu vězňů bylo do tábora přivedeno italské pracovní komando, které mělo provést úklid. Svědci uvedli, že viděli bílý popel a lidské kosti u kotlů. 

Tyto pozůstatky byly nalezeny také v odpadu továrny. Gestapo zakázalo lidem mluvit o všem, co v táboře viděli.