V táboře byl uplatňován cíl „zničení prací“. Každodenní život vězňů byl od rána do večera naplněn utrpením – fyzickým i psychickým vyčerpáním, neúnosnými hygienickými podmínkami, stálým hladem, strachem ze smrti spoluvězňů a krutostí dozorců.

Tábor střežilo 24 příslušníků SS. Vězni byli biti příslušníky SS i kápem (vězeň pověřený dozorem nad ostatními výměnou za výhody). Údery gumovým obuškem, stejně jako při transportech, mířily především na hlavu. Stráže používaly biče i za nejmenší přestupky.

Většina svědků, ať už bývalí vězni nebo sousedé tábora, zdůrazňovala, že Wirker byl obzvláště brutální. 

Jednoho dne se jeden vězeň spustil z horního patra na střechu pomocí přikrývky a podařilo se mu uprchnout. Když ho však zemědělec poblíž Riese znovu dopadl a přivedl zpět do tábora, byl dozorci brutálně zbit. Následujícího dne měl při cestě do práce obvaz na hlavě a o den později ho již nikdo neviděl – zemřel? Wirker k tomu neposkytl žádné vysvětlení a prohlásil: „S takovými lidmi nesmí být slitování.“

Při leteckých poplaších obcházel Wirker budovu továrny s odjištěnou pistolí a střílel na vězně, kteří se objevili v oknech. V táboře bylo často slyšet výstřely, někdy i lidské sténání. Žádný přímý čin zabití však nikdo neviděl. Známý je pouze jeden případ Wirkerovy výhrůžky: měl vězni říci: „Kdybys nebyl z Chemnitzu, zastřelil bych tě!“

S rostoucím počtem vězňů byly kuchyňské kotle zcela nedostačující, což se odrazilo v mimořádně špatné stravě: podávala se téměř výhradně polévka z tuřínu a nikdy v dostatečném množství. Po jídle se vězni ve sklářské huti vrhali na hromady odpadků ve snaze najít něco k jídlu, například bramborové slupky. Dozorci je tam bili a kopali, někdy některý z vězňů zůstal ležet bez hnutí.

První kuchař, Polák, ukradl potraviny a spolu s dalšími vězni uprchl z tábora kanálem. Není známo, zda se útěk zdařil, ale poté byli ostatní vězni biti ještě krutěji. Někteří na následky zranění zemřeli.

Špatné zásobování však nebylo možné před sousedy utajit. Výsledkem podvýživy byla slabost a vážné zdravotní následky až po smrt. Kdo byl jednou převezen do táborové ošetřovny, už se nevrátil. Vězni často trpěli průjmem, a sousedé se proto obávali vypuknutí epidemie úplavice.

Nedostatečný pracovní výkon byl rovněž důsledkem katastrofální podvýživy. Vězňům byla povolena hodinová přestávka na oběd a po deseti minutách na snídani a odpolední svačinu, tyto přestávky však většinou neprobíhaly, protože neměli co jíst. Na oběd, který se obvykle skládal jen z vody a tuřínu, zůstávalo pouhých dvacet minut. Vězni byli hladem tak zesláblí, že sotva dokázali stát; jejich oči vystupovaly z důlků a ruce bezvládně visely. Byli neschopní práce a počet úmrtí byl vysoký.

Tyto podmínky vedly ke katastrofálnímu zdravotnímu stavu. Vězni byli fyzicky i psychicky na pokraji sil. Lékařská péče byla nezbytná. Mezi společností Elster GmbH a táborem existovaly velmi úzké kontakty. Dva táboroví lékaři, rovněž vězni, žádali velitele tábora Wirkera o lepší stravu, aby nebyl zdravotní stav internovaných dále ohrožen. Na naléhání doktora Nesteho byly poté dodány brambory – šlo však o jedinečnou událost v běžném životě tábora. Doktor Neste zasáhl do lékařských záležitostí tábora pouze jednou. Při kontrole diagnózy táborového lékaře kvůli riziku epidemie se seznámil s ošetřovnou v podkroví. Když viděl sál s těžce nemocnými, odsouzenými k smrti, uvědomil si, že smrt je v táboře každodenní realitou. 

Nejhorším úkolem, který musel vykonávat, bylo spolupodepisování úmrtních listů, které již podepsali velitel tábora Wirker a francouzský táborový lékař. Neste denně podepisoval až dvacet úmrtních listů. Jako hlavní příčiny úmrtí byly uváděny: vyčerpání, zápal plic, chřipka, epidemie růže (erysipel), která se mohla šířit v důsledku katastrofální podvýživy, vyhladovění a nedostatečné oblečení, stejně jako střevní onemocnění a krvavé průjmy způsobené vodnatou stravou a konzumací syrového zelí.

Svědek Bahr uvedl, že byl v letech 1941 až 1943 nasazen v koncentračním táboře Neuengamme. Prohlásil pod přísahou: „Lidé byli v noci jednotlivě odváděni do zvláštní místnosti. Tam dostali rozkaz lehnout si břichem na stůl. Poté jim Brüning nebo já vstříkli asi 5 cm³ fenolu do otvoru v zadní části lebky. Okamžitě ztratili vědomí a do jedné až dvou minut zemřeli. Poté jsme je s Brüningem přenesli do márnice hned vedle […]“. Státní zastupitelství se domnívá, že Bahr mohl působit i v Bautzenu a Kamenzi, avšak důkazy o tom neexistují. Je však poměrně jisté, že i v Kamenzi byli nemocní nebo práce neschopní vězni zabíjeni injekcemi jedu, které jim aplikoval zdravotnický personál nebo jiní vězni. 

Těžce nemocní byli přemístěni do místnosti v podkroví, odkud jejich těla, zabalená do přikrývek, byla snášena do sklepa, kde se nacházely pece pro spalování těl. Onemocnět v Kamenzi bylo velmi nebezpečné. Všichni se panicky báli, že budou „odvedeni nahoru“, protože to znamenalo konec. Jeden vězeň, který utrpěl nervové zhroucení a nepřestával křičet, byl „odveden nahoru“ a už nikdy nebyl viděn.

Dva vězni zaměstnaní ve sklářské huti byli vyškoleni k obsluze kotelny používané pro spalování těl. Již po příjezdu prvního transportu v roce 1944 bylo pozorováno, jak je mrtvý přenášen do kotelny. Byly vidět jen nohy zakrytého těla a z komína se poté kouřilo. Později bylo spalování vězňů pozorováno denně. Mrtvá těla byla z budovy tábora na severní straně nejprve přenášena přes uhelný přístřešek do kotelny. 

Po prvních dotazech sousedů byla mrtvá těla převážena po trase, která nebyla viditelná, přes hřbitov do kotelny. Aby se události ještě více zakryly, zdá se, že mezi kuchyní a kotelnou byla zřízena další místnost. Skrze otvor ve stropě byla těla nyní shazována dolů. Šest vězňů bylo určeno ke spalování. Zároveň bylo zajištěno, že žádný z nich nemohl tábor opustit živý.